Taroff

Pokud se rádi hádáte o to, kdo zaplatí večeři nebo kdo vejde první do dveří, tak si budete v Íránu užívat. Něco takového je tu totiž na běžném pořádku – i když se s tím většinou setkáte při jídle nebo při placení. Tady tomu říkají taroff.

S nejvíce případy „tarofování“ se setkáte v taxi. Mě jako cizince se už několikrát stalo, že při vystupování v taxi  si taxikář nechtěl vzít peníze. To je však taroff – neznamená to, že peníze nechce, ale je to prostě takový zvyk. Takže pokud se vám to stane, rozhodně neodcházejte bez zaplacení – to je považováno za neslušnost. Charakteristika taroffu je, že taxikář dvakrát až třikrát odmítne a vy musíte vždy naléhat, že zaplatíte – pokud už taxikář odmítá již po čtvrté nebo víckrát, opravdu míní, že peníze nechce – potom tedy můžete odejít bez placení.

Pokud jste na druhé straně, například nabízíte někomu ochutnat vašeho jídla a ten odmítá, platí stejné pravidlo – pokud odmítne víc jak dvakrát, tak opravdu vaše jídlo ochutnat nechce. Pokud však odmítne jednou a vy mu nenabídnete znovu, možná se urazí, protože ochutnat chtěl, ale je pro něj zvykem odmítnout dvakrát a teprve pak skutečně ochutnat.

Vztah muže a ženy

Jestli jste si mysleli, že v Íránu jsou ženy méněcenné, nemají žádná práva a jsou totálně podřízené mužům, pak byste měli jet na výlet spíše do Arabských států. Íránci nejsou Arabové, ale Peršané (a pokud jim řeknete, že jsou Arabové, budou s Vámi vést dlouhé debaty o rozdílech mezi Araby a jimi, Peršany). V Íránu jsou muži a ženy téměř rovnocenní, i když tu samozřejmě existují výjimky. Co tedy odlišuje muže a ženy?

Oblečení – muži mohou nosit, co se jim líbí, nikdy však nesmí nosit krátké kalhoty na veřejnosti, vždy jen dlouhé;  co nosí ženy jsem popsala výše

Cestování – mnoho autobusů/metro je rozděleno na části pro muže a ženy, takže pokud jste žena, do mužské části můžete vstoupit pouze pokud jste s manželem nebo rodinným příslušníkem. V taxi by neměli sedět cizí ženy vedle cizích mužů, ale pokud možno ženy vedle žen a muži vedle mužů. Teherán je samozřejmě výjimkou – žena sedící vedle cizího muže  v autobuse nebo v metru tu není takové tabu, v taxíku je to běžný jev.

Podávání ruky. Na veřejnosti můžete podávat ruku, i když jste žena a příchozí je muž. Ruka se nepodává pouze na univerzitách nebo náboženských místech. Pokud pojedete do Íránu, uděláte nejlépe, když počkáte, jestli podá ruku někdo vám, pak můžete stisk opětovat.

Kouření. Ženy v Íránu mohou kouřit, ale pouze na určených místech – v restauracích, čajovnách a doma. Ženy nesmí kouřit na ulici, v parcích a na ostatních veřejných místech. Většinou však ženy nekouří. Muži mohou kouřit téměř kdekoliv.

Vodní dýmka. V Íránu je běžné chodit do čajoven na vodní dýmku, pokud jste však dvojice nebo parta kamarádů, musíte si dát pozor, do které čajovny jdete – ne všechny jsou určeny pro muže a ženy dohromady.

Pokud jedete do Íránu s přítelem nebo přítelkyní (jste-li muž), na líbání na veřejnosti hned zapomeňte. Je to jeden z nejvěších prohřešků :-/

Cizí jazyky

Pokud jedete do Íránu, připravte si alespoň pár frází ve farsi – ne všichni umí anglicky. Pokud se budete stýkat se studenty, ti samozřejmě umí anglicky a často i základy jiných jazyků jako němčina, francouzština (a stoprocentně budou chtít umět česky, pokud je naučíte pár slov). Ale v obchodě nebo v taxíku vám je angličtina téměř k ničemu. Pokud půjdete nakupovat a nechcete se farsi učit, stačí si zapamatovat, že ceny zboží jsou téměř stejné jako v ČR.

Co když mě někdo osloví na ulici nebo pozve k sobě domů?

Když vás někdo osloví na ulici, je to pravděpodobně proto, že vypadáte jako cizinec – a Íránci prostě cizince milují. Budou se Vás ptát, odkud jste a, co je nejdůležitější, co si myslíte o Íránu a jak se vám líbí – pro jistotu se tedy naučte kdo je prezidentem a kdo je jejich duchovním vůdcem, ale do vášnivých debat o politice nebo náboženství se nepouštějte – na veřejnosti nikdy. Stačí říct, že o politické situaci moc nevíte.

Pokud vás někdo pozve na oběd nebo na čaj, neodmítejte (pokud nejste sama žena a pozve vás muž) – nejen že je to neslušné, ale je to pro vás unikátní příležitost vidět, jak Íránci žijí a můžete zkusit typické Íránské jídlo.

Jídlo a pití

Pokud jste milovníkem české kuchyně, asi si na jídlo v Íránu budete zvykat delší dobu. Oproti českému jídlo, íránské jídlo je velmi suché a chuť není tak sladká jako české omáčky, ale jakmile tu strávíte delší dobu, zvyknete si a íránské jídlo budete milovat.

Nejčastějším jídlem je kebab - nepředstavujte si však kebab v housce, který dostanete v Praze na Václaváku - ten je totiž turecký. Íránský kebab je většinou kuřecí maso (kousky) ogrilované a podáváné s rýží nebo chlebem (v Íránu najdete mnoho druhů chleba, všechny jsou však dlouhé nebo oválné placky - něco jako pita chléb), ogrilovaným rajčetem a čerstvými bylinkami a jogurtem (většinou víceprocentním). Místo kuřecího můžete také zkusit skopové (já jsem mu zatím nepřišla na chuť, možná ale vám chutnat bude).

Pokud rádi jíte příborem, tady si rychle odvyknete. Za dva měsíce, co jsem tu, jsem jedla vidličkou a nožem jen jednou a to když jsem vařila pro své kamarády české jídlo. Většinou se tu používá jen vidlička nebo jen lžíce a někdy ani jedno - jídlo si prostě nabíráte z misky chlebem.

Typické je také sdílet jídlo - každý si objedná své jídlo, ale nakonec zkusí od každého druhu na stole alespoň trochu. Pravdou také je, že v Íránu nikdy nejíte sami - i když jste jste si uvařilli/objednali jen pro sebe, vaši íránští přátelé si vždy zobnou. A očekávají, že vy si zobnete také, až oni budou mít své jídlo - být zde lakomý a nechtít s nikým sdílet své jídlo je považováno za neslušné.

Pokud jste milovníkem ovoce, zde budete jako v ráji - najdete tu každý typ ovoce, který roste na Zemi - ať už vypěstovaný v Íránu nebo dovezený odjinud, najdete zde všechny druhy. Ceny nejsou tak nízké jak byste očekávali, ale kilo ovoe se tu dá koupit kolem 50 Kč (záleží na druhu). Pokud však budete chtít vařit české jídlo, počítejte s tím, že tu neseženete ingredience - já se snažila uvařit svíčkovou, ale kořeny petržele a celere se zde dávají kravám a do města se dostanou jen stonky a o množství různých druhů koření, které seženete v Tescu, si nechte jen zdát.

Najdete zde také neskutečné množství různých druhů pití - džusy, sladké limonády, nealkoholické pivo s ovocnou příchutí (ananas, jablko, hrozny, granátové jablko). Jediné, co tu nenajdete (alespoň ne legálně) je alkohol. Místo toho si však můžete v restauraci objednat čaj a vodní dýmku a pobavit se i bez alkoholu.

Oblečení

Když jsem se do Íránu chystala, přemýšlela jsem, co si koupit za oblečení, které tady budu nosit. Věděla jsem, že se tu nosí chador  [čádor] - dlouhé hábity pro věřící ženy a hijab [hidžáb]  - šátek přes hlavu zakrývající vlasy a krk. Byla jsem ale mile překvapena, že mladé dívky tady chodí oblečené velmi moderně – nosí manta, které vypadají často jako evropské kabátky – jsou dlouhé po kolena nebo méně (minimálně však do půli stehen;  pokud se pohybujete na univerzitě, musíte nosit po kolena) a v létě s rukávy po lokty. Nejčastější barvou je černá, ale můžete nosit i jiné barvy, většinou tmavších nebo bílých a béžových odstínu, pokud se pohybujete na univerzitě; barevná manta můžete nosit běžně na ulici nebo v práci. Cena mant se pohybuje od 100 Kč do 800 Kč (ty nejdražší vypadají téměř jako kabáty v ČR, takže je pak bez problému užijete na běžné nošení v ČR)

Pokud budete procházet městem, zjistíte, že mnoho obchodů nabízí oblečení stejné jako v Evropě – trička s krátkým rukávem a potisky, barevné až oči přecházejí nebo obchody s dámskými kostýmky a večerními šaty. Když jsem já viděla poprvé tyto obchůdky, divila jsem se - vždyť na co prodávají takové dámské oblečení, když ho nemůžou nosit?  Bylo mi však vysvětleno, že ženy můžou takové oblečení nosit, ale pouze v soukromí mezi přáteli nebo rodinou. Dokonce si mohou doma sundat i šátek, nosit sukně a krátká trička. Takové oblečení je tedy typické pro domácí nošení nebo pro soukromé párty nebo oslavy.

Pokud jste milovník/milovnicí značkového oblečení, budete v Íránu (stejně jako v ostatních asijských zemích) jako v ráji – sehnat oblečení od Dolce&Gabbana nebo Versace je možné za stejnou cenu, jako když jdete v ČR do Kenvela. Za příjemné ceny tu můžete sehnat i sportovní oblečení, tašky a boty Adidas, Puma, Nike.

Na veřejnosti je nutnost nosit šátek – existuje více druhů šátku, které můžete nosit, já se pokusím popsat tři hlavní typy a způsoby, jak je nosit.

Hijab – nosí se hlavně na univerzitách nebo náboženských místech a měl by zakrývat celé vlasy a krk.

Šátek čtvercového typu – pamatujete na své babičky, jak nosívali/nosívají šátek zavázaný pod krkem, když si jdou pokecat se sousedkou?  Tak přesně tak se nosí v Íránu. Rozdíl je samozřejmě v kvalitě a barvě – často se nosí černé šátky, ale i různobarevné. Pokud jste si mysleli (stejně jako já), že šátky mají zakrývat celé vlasy a ani jediný vlas nesmí být vidět, byli jste (a já taky) na omylu. Dívky v Teheránu jsou velmi moderní a svoje vlasy ukazují rády. Na ulici tak můžete potkat dívky, které nosí šátek zakrývající pouze temeno hlavy, takže jim je vidět ofina nebo obarvené vlasy (ano, spousta dívek v teheránu si vlasy barví, ať už na blonďato nebo na hnědou, i když jejich přirozená barva je černá) a mnoho dívek nosí patku (ne úplně krátkou ofinu). Cena těchto šátků se pohybuje od 2 dolarů do 15 dolarů (40 – 300 Kč, ty nejdražší jsou opravdu kvalitní hedvábné šátky). Většinou je nosí vdané nebo starší ženy.

Třetím typem jsou šátky typu šály, které si dívky ledabyle přehodí přes hlavu a konce přehodí přes ramena. Bívají nejlevnější, ale nejčastěji nošenou variantou (3 - 5 dolars).

Pro muže tu oblékání není tak složité jako pro dívky/ženy. Jedinu zakázanou věcí je tu nosit kraťasy na veřejnosti (v soukromí ovšem můžete). Většinou však mnoho mužů nosí společenské kalhoty/rifle a košili, potkáte však i mladé kluky oblékající se jako americký rapper.

Doprava v Teheránu

Pohybovat se po Teheránu je možno více způsoby – buď můžete používat vlastní dopravní prostředek (auto, motorku – babetu), ale doprava je tak hrozná, že byste z řízení zešíleli – dá se říci, že každý řidič si dělá, co chce, předjíždí se zprava i zleva, auta se různě proplétají a hledají skulinku, kam se vecpat a navíc je tu tak hustá doprava, že jí není v celé ČR obdoby. Takže pokud jedete do Íránu a přemýšleli jste nad vlastním vozem, radši na to hned zapomeňte.

Druhou možností je využívat taxíky, které jsou tu na české poměry celkem levné – jedna cesta stojí okolo 10 Kč. Sehnat taxíka není stejné jako v ČR. Celý proces funguje tak, že každý taxík jezdí jen určitým směrem  - zpravidla z jednoho náměstí na druhé náměstí, tedy jen po určitých silnicích (například některé taxíky jezdí po svislých silnicích, jiné po vodorovných). Takže pokud se chystáte jet přes celý Teherán, i v taxíku budete několikrát přestupovat.  Ještě než vlezete do taxíku, musíte se řidiče zeptat, kam jede – jestli jede vaším směrem nebo ne. Nemusíte však umět farsi, abyste se dozvěděli, kam jede – stačí říct název ulice, kam chcete jet a taxikář buď pokývá, že tam jede nebo že nejede – v tom případě hledáte dál. V Íránu je typické taxík sdílet s dalšími cestujícími – proto je to tak levné. V jednom taxíku tak můžou sedět až 4 lidé (plus řidič), kteří jedou stejným směrem. Pokud jedete celou trasu, platíte 4000 – 5000 riálů (při husté dopravě až 6000), což je 0,4 nebo 0, 5 dolarů (kurz podzim 2010).

Taxík si taky můžete objednat z domu nebo si můžete na ulici chytnou taxi a zamluvit si ho jen pro sebe a na celou trasu až na vaši konečnou. V tomto případě ale musíte počítat, že se vám celá cesta prodraží, někdy až na 5 dolarů.

V Teheránu můžete také využít autobusy. Jsou tu dva typy autobusů – soukromé a veřejné. Fungují podobně jako taxíky – jezdí jen určitými směry (nahoru a dolů, doprava nebo doleva), takže pokud se chcete dostat na druhou stranu města, zase musíte přestupovat.

Soukromé - do autobusu se nastupuje většinou prostředním vchodem a některé autobusy jsou rozdělené na dámskou a pánskou část, pánská je v přední části autobusu, zadní část je pro dámy. At´už jedete jednu zastávku nebo z počáteční stanice na konečnou, platíte stejnou částku – 0,12 dolarů za osobu (cca 2 Kč), které platíte při vystupování řidiči. Pokud jste tedy vy, dámy, v zadní části autobusu, musíte vystoupit a jít venkem až k místu řidiče, kde zaplatíte. A kupodivu – což je pro mě jako Češku neuvěřitelné – nikdo neutíká bez placení!

Veřejné autobusy fungují jako jediná doprava předplaceně – platíte kartou, kterou si můžete dobít jen na určitých místech. Nikdo vás však nekontroluje, jestli pak kartu používáte nebo ne (alespoň mě zatím nikdo nekontroloval). Zde jsou na dámskou a pánskou část rozděleny nejen autobusy, ale i nástupiště, takže musíte vědět, kde se postavit, abyste mohli nastoupit do autobusu.

Metro – ještě jsem neměla příležitost vyzkoušet, takže pro info si musíte počkat J

Ubytování

Hned po příjezdu jsem byla ubytovaná u mého kamaráda - spolupracovníka a dozvěděla jsem se, že u něho budu muset zůstat týden, protože moje ubytování na dívčích kolejích ještě není zařízené. Pomyslela jsem si: "No to je paráda, ty Íránci nejsou ani schopni my zařídit koleje v předstihu a kvůli nim teď nemám kde bydlet." Až s odstupem času jsem pochopila, že co v ČR trvá zařídit týden, tady trvá měsíc a že všechno se řeší na poslední chvíli. Takže i moje koleje se nakonec zařídili - přestěhovala jsem se po týdnu na dívčí koleje blízko naší AIESEC kanceláře na Podnikatelské fakultě Teheránské Univerzity do budovy pro cizinky.
Mými spolubydlícími jsou: Korejka, která tu studuje už pět let islámskou architekturu a dalších pět let ještě studovat bude, a Ruska (původem Mongolka), která studuje perskou literaturu a končí tento rok.
Řekla jsem si, že bude super mít spolubydlící mluvící anglicky - netušila jsem však, že i cizinky, které tu studují, umí většinou jen farsi, někdy i základy angličtiny nebo alespoň nemluvili anglicky několik let, takže budu mít problémy s komunikací i na kolejích.
Každopádně Vám musím popsat, jak vypadá náš pokoj: evropský standart tu rozhodně nehledejte! Postele jsou dvoupatrové a při každém vašem nepatrném pohybu se celé rozkývou. Toalety, sprchy a kuchyň jsou samozřejmě společné pro všech cca 50 dívek v našem bloku - takže na záchod je lepší tu nechodit (jsou tu 3 toalety pro všechny holky) a do sprch je lepší chodit včas, protože kolem půlnoci už se štítíte tam vlézt (všude jsou vlasy, použité vložky apod.)
Pokud však máte víc peněz než já, můžete si dovolit soukromé koleje nebo byt. Jaký je rozdíl mezi soukromými a univerzitními kolejemi? Pokud jste cizinec, tak téměř žádný, kromě toho, že pokud přijdete pozdě na univerzitní koleje, musíte vyplňovat různé papíry a po půlnoci jsou koleje zavřené, takže se musíte složitě dovolávat otevření. Ale pro místní je to velký rozdíl - jakmile přijdete po 10 večer a to opakovaně, zavolají vašim rodičům, že se po nocích touláte venku. Další rozdíl je také v ceně - já za svůj "komfort" platím 150 dolarů měsíčně, za soukromé koleje se platí kolem 200 dolarů měsíčně.
Nejlepší, avšak nejdražší variantou je pronajmutí vlastního bytu. Nájem se pohybuje kolem 500 dolarů měsíčně (byt mého spolupracovníka byl 2+1 za 350 dolarů).